Prosinec 2011

Každý plujem životem

19. prosince 2011 v 13:19 | ada.cat |  Společné básnění
ribbana ribbana - 16.09.08 09:06:33

Každý plujem životem
svou děravou lodí
jedni se ji snaží spravit
a druzí se brodí.

Já jsem svoji loďku měla
vyspravenou - bez louží
plula jsem si celkem v klidu
za sluníčka i v bouřích

Pak jsem tebe uviděla
touhou vzplála, tak to chodí
svoji loď jsem opustila
teď plujeme na tvé lodi

Ale že má někde díru
teď už oba víme
musíme ji opravit
neb se utopíme
zapadlova.jana zapadlova.jana - 16.09.08 15:18:13
Také pluji v cizí lodi
díry smolou zalévám
jde to těžko tak to chodí
někdy slzy prolévám

Při opravách téhle lodi
nejevíš žádné účasti
že pro Tebe se vodou brodím
nedělá Ti starosti

Jednou tahle slaná voda
dosáhne až k ústům mým
řekneš,jen že je to škoda
až se lásko utopím...

Plot z čárek z účtů

19. prosince 2011 v 13:18 | ada.cat |  Společné básnění

U nás v hospodě kvákají jen hospodské...
celá sahara na dně půllitrů,jazyk vrže už o patro
mám ještě trošku z rybníka na dně
a tak svou oázou častuji karavanu
kouřící sopky z očí chrlí rudou lávu
i bez uší je slyšet táhlé unisono..
pivooooooooooo

fakt nekecáám
.
plotem čárek z účtů
oplotil bych velké území..
co však na něm kromě pasoucí se kocoviny..

Na plotu z čárek účtů
sedí kejklíři toulaví
rytíři chrabří i žoldáci
básníci bez rozdílu pohlaví
naplotu z čárek účtů
sedí smutek,taky touha
a všichni ví že je to cesta dlouhá...
Radovan696,promenlivynick,a moje mali

Přeji všem louky plné vlčích máků

19. prosince 2011 v 13:17 | ada.cat |  Společné básnění
...
do hořících luk
vyšla jsem
nohy mi smáčela
čerstvá rosa
nade mnou
modře mlčela
s beránky mraků
obloha bosá

Nemusíš jen v ranní rose
smáčet svoje nožky bosé
natahni ruku a chyť se mojí
na stole ať klidně si večeře stojí
vyběhnem rosou po klekání
támhle se před námi hora sklání
poběžíme za ní,dál a výš
tak na co čekáš...
pojďme již

tequila-sunrise a já

Obavy

19. prosince 2011 v 13:15 | ada.cat |  Společné básnění
Připadám si jak princezna
zakletá....
nějak nenesu si úsměv
do léta...
mám obavy že přijde zima
a to se mi nelíbí
kde je princ co mě políbí...?

Princezna z moře do písku oděná?
Severní ledový oceán je zamrzlý
přepluj blíž k rovníku
a zahřeješ se.
Jak jednoduché...

Snažím se plout...
však bouří se vlny
přelézám vysoké písečné duny
bojuji statečně
ach...už se šeří!!!
královna Kristýna
zve mě na večeři
kocourek.fousek a já

Dráček - mráček

19. prosince 2011 v 13:14 | ada.cat |  Společné básnění
Krajinka modravá,
slunce na ni svítí,
snad proto je vyprahlá a bolavá.
Nějaký ten mráček posílá ti dráček,
ať na tvé louce nezvadne kvítí..

Až ten dráček co má mráček
zkříží slunci dráhu
srazí se on popláče si
spustí na zem vláhu
sice nás pak z toho vlhka
budou bolet klouby
do lesa se vypravíme
porostou nám houby
zase skáčem přez kaluže
jak když jsme byli malí
jejda bláto krapet klouže
a už se v něm válím
Radovan696 a já


Vzhůru do oblak

19. prosince 2011 v 13:14 | ada.cat |  Společné básnění
Zas nebe je modrý
jako mý džíny
a rosu na kolejích
setřel první vlak
zas někdo pláče
nad torzem kopretiny
jiný chce létat..
prostě jenom tak...

Mý džíny jsou sepraný
a je na nich díra
v džipovce látaný
každý na mě zírá
ta rosa z kolejí je mým nápojem
potůček pod strání zní mořským příbojem
škrábu se strání plnou kamení
už začínám být bez dechu
tam nahoře kde potok pramení
já ustelu si krásně,na mechu

potokem z kamenů
cestami z rosy
dojdu až k pramenu
uprostřed skal
ve vodě ochladím
nohy svý bosý
nechám tu všechno
a polezu dál

Co by sis brala?
všechno máš s sebou
Tvá duše a tělo
stane se jednou
jedinou vílou
zrozenou z rosy
proto jdeš kamením
a máš nohy bosý

všechny své myšlenky
city a přání
chci nechat na břehu
jenom mi brání
létat si, vzduchem plout
tak jako ptáci
v noci se rozplynout
v sen, co se vrací

tequila-sunrise a já

Svlíknout se z kůže

19. prosince 2011 v 13:12 | ada.cat
Jak medvěd v zimním spánku
jsem uvězněna ve své kůži
až ucítím z hor vůni vánku
dám každému z vás žlutou růži

Jak medvěd v zimním spánku
jsem uvězněna ve svém těle
až den bude mít na kahánku
zalezu do bezpečí své postele
.
Svlíknout se z vlastní kůže
nikomu nepomůže
buď ráda že jí máš.
Někdo má hroší kůži
jiný zas trny růží
a co s tím naděláš...

Já mám ty trny...
ale nezraňuji
kyticí růží
kdo chce,toho obdaruji
zahradnice do kytice
ostny odstraní
květina má holé ruce
už se nebrání...
má nohy bosý...
už není drzá...
v květu se zaleskla krůpěj rosy
nebo je to...slza...?

Květinou neuhodíš.
Květináčem zabiješ.
Když slzu neuroníš
tak vodou zaliješ...
Duet kocourek.fousek a já.

Pátek třináctého

19. prosince 2011 v 13:12 | ada-cat |  Společné básnění
Den jako každý jiný.
Nebo že by...???
Přízraky lezoucí ze zdí
snad jsou jen výplody
unaveného mozku.
Mají červené oči
a vyceněné tesáky.
Trhají na kusy zbytky snů.
Je čas se probudit...

Třináctého pátek
to pro mě je svátek
pro mě je to šťastný den
kdo se bojí z kola ven
Kdo se bojí "dělá" v síni
já kostlivce mám ve skříni
ve sklepě mám bubáka
co neustále huláká
na půdě nám "cosi" straší...
kdo chce u nás přespat braši...?

Bubáků ani koster se nebojím,
klidně u tebe jako stráž postojím
a sviť ať se ani v noci nepřetrhne
tvá stříbrná niť
...
Díky milý Radovane
to se doufám mě nestane
nit nemusí být stříbrná
stačí jenom barevná
a když dojde,stečí bílá
z ní má závoj malá víla
klubíčko nití zachrání žití
nitka se odvíjí na cestu
měsíček k tomu na cestu svítí
Honzík si vede nevěstu
Každý člověk má klubíčko nití
dostal ho s životem do vínku
sluníčko ať nám nad hlavou svítí
klubíčko odvíjí života...
každičkou vteřinku
Autoři: kocourek.fousek,Radovan696 a já

Teorie létání

19. prosince 2011 v 13:10 | ada.cat |  Společné básnění
Ikarova křídla trpí sluncem.
Nezbývá než létat v noci.
Netopýři pochopili...

V noci lítám na koštěti
netopýři jsou mé děti
v hábitě a rozcuchaná
jsem bosorka,žádná pana

Bosorky já tuze rád
neženu je ze zahrad
a ony mi na oplátku
nosí vánek na zahrádku
vlahý vánek voní létem
táhne se jim za koštětem.

Až já k Tobě přiletím
přivezu víno z hadích slin
dáme si do nosu,milý příteli
třeba se z bosorky v princeznu převtělím
přivezu s sebou černého kocoura
krásně si s tebou písničku zamňourá
až se nám začnou zavírat oči
na svoje pometlo vesele skočím
rozloučíme se vesele,né hořce
odletím do srubu na kuří nožce

já myši nachytám
na grilu připravím
ať může začít flám
tak tedy na zdraví!
Sundej si sandály
posaď se na chvilku
než zmizíš do dáli
spravím ti košilku.
Rozpusť si copánky
bosorko maličká
než zmizíš do dálky
pusť spánek pod víčka.
A když mi odletíš
bosorko mámivá
snad v příštím století
sejdem se u piva.

Jsi dobrý přítel kocourku milý
přiletím když zavoláš třeba jen na chvíli
jen tak si povíme co,kde jak bylo
pod střechu skočíme kdyby snad lilo
aby jsi nesmutnil než vrátí se slunce
černého kocourka nechám Ti v chaloupce
až se Tvé sluníčko navrátí nazpátek
můj černý kocourek bude stát u vrátek
kožíšek pohladím,on schoulí se v mém klíně
zamhouří očička zatváří se líně
a že jsi kamarád,né žádná zrada
na pivko s Tebou půjdu velmi ráda
Tuto básničku jsem složila společně s kocourkem.fouskem pěkně každý jednu sloku.

Strašák

19. prosince 2011 v 13:04 | AnnaNouizakova |  Básně lidí z netu
Na poli plném máku stojí strašák.
Ruce má ze dvou háků
a kabát starý mu kdosi natáh.
Na hlavě klobouk děravý,
sláma mu kouká z bot,
díry mu nikdo nespraví,
rozdrásaný má levý bok.

Makovice vesele pokyvují hlavami,
posílají polibky svému strážci,
teď blíží se srnec i s laněmi
a přilétají stěbetaví vrabci.
Strašák zamračí své malované oči,
hned laň schovat se za srnce skočí.
Vrabci se v letu ještě otočí,
na tenhle trik však strašákovi neskočí.
Obletí ho pěkně obloukem,
a vracejí se posekaným paloukem.

Pomalu spustí se
a z pole ozývá se pláč,
jak máček padá na zem
místo na koláč...

Slepcův pohled

19. prosince 2011 v 13:02 | guardianes
guardianes guardianes- 28.08.08 10:59:29
Slepcův pohled
Ač celý život ušetřen
všelikým barvám duhy,
nežiji pouze v temnotách,
jak myslil by kdo druhý.

Vím, barvu zlata nepoznám,
zdali se za to stydím?
Vždyť co je pravým bohatstvím
srdcem já dobře vidím.

Lákadel pln je tento svět,
potěchou pro pár očí.
Mnohé si tvory podmaní,
slepce však nezotročí.

Tak tedy slepý, přesto jsem
svobodný plnou měrou,
nekoupen leskem marnosti,
nepohřben nedůvěrou.

Nedočkavá

19. prosince 2011 v 13:02 | poisongirl |  Básně lidí z netu

Nedočkavá

poisongirl poisongirl- 28.08.08 13:15:14
Nedočkavá
Ještě je čas
však já už cítím zas
tu vůni tlení
jak sladké zapomnění
ještě je čas
však já brzy budu zas
pod stromy stát
a spadané listy počítat
ještě je čas
však já budu si zas
větrem nechávat hladit tvář
v očích všech barevných listů zář
ještě je čas
však já vidím už zas
třpyt ranní rosy v podzimní pavučině
a kolem rudé šípky líně
budu pozorovat
ještě je čas
však já už zas
jsem celá
nedočkavá

Otázka

19. prosince 2011 v 13:02 | AnnaNouizakova
AnnaNouizakova AnnaNouizakova- 31.08.08 18:40:48

Dítě přijde s otázkou
""Mami, je bůh a nebo není?"
Matka je nejprv rozpačitá,
ale najednou se celá změní.
"Bůh milé ditě,
ten kolébal tě,
Bůh, milé dítě,
ten uvnitř tebe je
a vždy, když se směješ ty,
tak se taky usměje....
Dítě je spokojeno
a klidně si dál hraje,
maminka je ráda,
však za čas zase dítě
na matce odpověd si žádá.
Ve škole , mami, se mi smějí,
když každé ráno
Bohu hezkého dne přeji...
Co je tedy pravda,
co mám jim říct?"
Maminka opět chvilku váhá,
pak ale řekne:
"Bůh je v nás všech,
co bys chtěl slyšet víc
učí nás mluvit,
učí nás myslet,
byl i při první cestě na Měsíc.
Je v každém z nás
a také všude kolem,
jen musíme ho chtít vidět
a věřit, že i my žijeme společně s Bohem.

Zas letěl čas
a maminka už skoro nedýchá.
Tu přijde dítě její,
a jemně se rukou jejích dotýká.
"Maminko, mami, neboj se.
Hezky se na ni usměje.
"Maminko, Bůh tu také s námi je..."

Neznělá sonáta pro anděla

19. prosince 2011 v 13:02 | tequila-sunrise |  Básně lidí z netu

Neznělá sonáta pro anděla

tequila-sunrise tequila-sunrise- 12.09.08 07:45:31
neznělá sonáta pro anděla...poslední z cyklu, který nazvu úplně jinak ;))
...
....
té tenkostěnné noci
kdy i slabý vítr
kymácel hvězdami

noci vychrtlé
jak stín prstu
na šedi plátna dne

té noci unikla
hrst plná tónů

skupina akordů

sonáta pro anděla

a když okna
oslepená ránem
zívla do krajiny

loutna se umlčela


Babí léto

19. prosince 2011 v 12:59 | Anna Nouizakova |  Básně lidí z netu
Co to poletuje vzduchem stále?
Aj, vlákna bílá
teď usedla mi na korále,
hebká jsou jako chmýří.....
kouknu kolem
a stovky jich někam dále míří,
jako by chtěla pokrýt celou zem.
Lechtají mne na tváři.
Teď mezi nimi slunce zazáří
a rozdává tak poslední svá teplá pohlazení,
ještě pár dní
a pak se to zcela změní...
Teď na zem padá
první probarvený list,
z kterého začínáme podzim číst.
Ptáci, co odlétají
jsou už dávno pryč,
na zahrádce k rytí
je připravený ostrý rýč,
květy ukazují naposled svou krásu,
než za oběť padnou mrazivému času...
Ráda se procházím za babího léta,
vnímám vše krásné,
po němž bude brzy veta,
však těším se už zas,
že vše znovu ožije,
až objeví se jarní čas.

Rande z netu

19. prosince 2011 v 12:59 | Yfča |  Básně lidí z netu
Pondělí
Já jsem Květa, děva lepá,
můj manžel se zove Pepa.
K půvabům mým však je slepý
- ve dne v noci v práci dřepí.
Prostě se furt v práci fláká,
tak mne pokec silně láká…
Přezdívku mám přímo skvělou:
"Tady Myška! Kluci, hallo!"
Ozval se mi chlapů ranec.
Nejvíc mě však láká Kanec.
Úterý
Zas jsem byla na Atlasu,
Kanec chválil moji krásu.
Jen co padlo slůvek lásky!
Žádný kecy, žádný zkazky,
vyjevil mi city svoje,
na oplátku zvěděl moje…
Středa
Kaneček má mluvu jemnou,
dvě hodiny tokal se mnou…
Oznámil mi zprávu cennou:
rozvede se se svou ženou!
Jakýpak s tím saky paky:
rozvedu se s Pepou taky!
Čtvrtek
S Pepou bude proces krátký.
Vše je v rukou advokátky.
Večer potom, v nočním času,
kecám s Kancem na Atlasu.
Po třech pivech jsem jak dělo,
toužím poznat jeho tělo.
Pátek
Překonávám těžkou krizi:
do práce ať Pepa zmizí!
Jen opustil naši sluji,
na Atlas se připojuji…
Pod zámkem mi Kanec znova
šeptá hrozně krásná slova…
Ještě v noci žehlím blůzku.
Zítra máme totiž schůzku!
Sobota
Máme spich na Václaváku.
Kanec přijde v šedým saku,
navíc bude držet růži.
Tlak mi stoupá, dech se úží…
Pak ho spatřím. Třeštím oči.
Mrtvice snad po mně skočí!
Pokouší se o mne depka.
Před sebou mám svýho Pepka…
© Yfča 1999

Otesánek

19. prosince 2011 v 12:59 | Mě neznámý... |  Básně lidí z netu
Otesánek
Kousíček od lesa stál malý domeček,
žila v něm babička a taky dědeček.
Byli už staří a děti neměli,
snad proto, že v domku nebylo postelí.
Žili si slušně o dvojí penzi,
bába však furt měla pitomý hemzy.

Babička:
Kam já jsem za mlada své oči dala,
že jsem si takové nemehlo vzala.
Kdybys byl jako muž jen trochu solidní,
tak už jsem mohla být desetkrát gravidní.
Že děti nemáme, beztak je tvá vina,
jen vzpomeň, jak v lese spad ti strom do klína!?

Dědeček:
Strom za to nemůže!
Jen proto nemáme dědice,
žes, bábo, taková slepice.
Aby ti za tu lež upadly panty,
to máš z tý tvý koncepce-anti.
Pořád jsi chtěla mít v domku klid a pohodu,
teď to chceš dohonit, pět let po přechodu??
A tak se staroušci celé dny přeli,
až jednou křik utichl jako když střelí.
To bába pěstí ťukla si na čelo,
až se jí v žaludku srazilo kyselo.

Babička:
Ha, už to mám, vím jak mít syna,
jen když tvá ruka nebude líná.
Popadni sekeru, dláto a pilu,
pak padej do lesa a měj se k dílu!
Tam skácej strom, statný a ztepilý,
zpracuj ho dlátem a syn je za chvíli!?
Uposlechl dědeček bábina příkazu
a lehce přioděn vyrazil do mrazu.
Na večer přivedl divného kloučka,
s tělíčkem golémka a hlavou broučka.
Než se kdo nadál, kluk seděl za stolem
a spolkl knedlíky, i s novým kastrolem.
Když skončil i ubrus v tom dítku neladném,
tak bába zrudnula jak záře nad kladnem.

Babička:
Tohleto vytesat, co tě to napadlo?
Jsi padlej na hlavu, žere jak čerpadlo!?
Když skončila v hrtánku dítěte žehlička,
babičku skolila mozková mrtvička.
Dojatý dědeček slzu zatlačil,
a potom ke stolu rychle zpět přikvačil.

Dědeček:
No, to je věc, až člověk žasne,
co dokáže to dítko krásné!
Jeden by netušil, že kousek polena,
zajistí v domku klid na stará kolena!

Bohužel nevím autora,ale te to bezvadná básnička

Potulný loutnista

19. prosince 2011 v 12:58 | Wrecker |  Básně lidí z netu
Potulný loutnista
Nad ránem sychravým pokorně vstal
na bedrech tíží kříž pátý
aby zas na loutnu tesklivě hrál
a získal pár měďáků, možná i zlatý.

Hloupě se pitvořit pro úsměv pánů
na pitkách víno jim dolévat
nemoci dotknout se plných džbánů
ve stájích s večerem uléhat.

V prastarých baladách, o kterých hrál
nezbylo kousíček naděje
rozdával v písních jen smutek a žal
na srdci studené závěje

Mnohokrát hnali jej bičem i holí
když se jim s nocí znelíbil
necítil po létech, jak rány bolí
k jinému hradu zamířil.

Jednoho večera tajemný hrad
na cestě se mu objevil
v deštivě bouři spatřil ho rád
jeho pouť noční zastavil.

Prošel branou, nádvoří temné
po očku stíny sledoval
ve světle louče, jediné zjevné
postava stála opodál.

Bez strachu, bázně zamířil k ní
s pokorou v hlase děkoval
na cestě strávil snad tucet dní
stejný čas dešti se neskoval.

Tajemný hradní pán pozval jej dál
komnaty byly však prázdné
nebylo komu by své písně hrál
a najednou bylo vše jasné.

Vlídně mu pokynul usednout
ke stolu s jídlem a pitím
a nechat loutnu spočinout
společně s jeho psím žitím.

Vzpomenul loutnista na hole a bič
a na rána chladná u koní
pochopil, bolest je najednou pryč
nikdo pro něj slzy neroní.

Odložil loutnu, zvedl džbán s vínem
na věky bude z něj pán
co na tom, že je to ve světě jiném
ten mu byl osudem dán.

  • wrecker wrecker - 27.07.09 21:07:59
    RE: Potulný...
    Drahá Janičko Zapadlova, tuhle báseň věnuji jen a jen Tobě. Je malinko smutná, malinko ponurá, ale se šťastným koncem. Snad Tě potěší... :-))


Ona i já to víme.

7. prosince 2011 v 9:43 | Bandy.bandy |  Básně lidí z netu


Na večerní louce našich přání,
tužeb a okouzlení,
vždy, když se začnou klížit oči
vyrůstají v tu chvíli květy důvěrnosti.
Jen zvednu bradu a ty do vousů skládáš
hlavu ve chvíli tak naši,
že nelze nám ji vzít.
Po vlásku vlásek si rovnám na hruď,
každý záhyb kůže pokládám na sebe
šepotem pohlazení tak křehkým,
že slovo by ho mohlo poškodit.
Lehounkým dotykem rtů se ujišťuji,
že vše je jak má být.
Pak i já zavírám oči,
aby jedním se stal tep srdcí
a společný dech střežil naše sny.

Druhá adventní...

5. prosince 2011 v 9:28 | ada.cat |  Zbyli jsme na sebe...
Na věnci z chvojí
druhou svíčku zažehnu
všechny kouty vymetu
Pouštím si vánoční kazetu
Ty na mě se usmíváš
nač myslíš lásko
Kdo ví...
V troubě už voní
vánoční cukroví
Tajně mi ujídáš
když plácnu tě přes ruku
tváře mi zulíbáš